Posečeno. Ale ne všechno.

Posečeno. Ale ne všechno. Bělokarpatské louky je třeba séct, protože pouze tak lze udržet jejich vysokou ochranářskou i krajinářskou hodnotu. Bez sečení by zarostly křovinami a hodně druhů rostlin i živočichů by ztratilo svůj domov. Kdysi o louky pečovaly desítky hospodářů. Každý sekl v jiný termín. Dělali to ručně a byla to úmorná práce. Nikdy se nemohlo stát, že by desítky či stovky hektarů bělokarpatských luk byly posečeny v jeden den. Dnes mají zemědělci k dispozici výkonné traktory, pro které to není problém. Jenomže pro zvířata i rostliny to problém je. Ti první nemají co jíst a kde se schovat, ti druzí nemají možnost vytvořit semínka. Je to tedy vlastně genocida, tiché vymírání. U nás na farmě ponecháváme neposečená místa, kde mohou dozrát semínka vzácných kytek a kam se mohou uchýlit živočichové než jim louka vedle doroste. To je důležité třeba pro motýly. Některé housenky jsou velice vybíravé, žerou pouze mladé výhonky bylin obrážející po seči. Jenomže dospělí motýli potřebují nektar z květů, a ty jsou pouze na neposečených místech. Díky šetrnému přístupu a mozaikovité seči je na našich loukách vždy něco k snědku pro housenky i motýly, přesně tak, jak jsou zvyklí od nepaměti. Díky tomu je naše farma místem plným života.